Očima oslavence – 2021

Trvalo mi opravdu dlouho vstřebat všechny události, sednout si sem a napsat příběh roku 2021, který pro mne byl velice těžký.

Začalo to samozřejmě krásně, protože po loňském úspěchu prvního ročníku jsme se rozhodli v tradici pokračovat.  Vypadalo to, že náš lví turnaj už si buduje i své jméno, tak na rozdíl od prvního ročníku dorazilo více lidí. Byla jsem nadšená, dokonce jsem si i se všemi (co chtěli :-)) na startu přiťukla.

Počasí vypadalo objednané na míru, tak než jsem vypustila všech 50 lidí na hřiště, tak jsem měla málem co dělat, abych stihla dorazit na 13. jamku k nejoblíbenější vložené soutěži – Porazit oslavenkyni. Jako minulý rok hraji na této jamce se všemi flighty a kdo mě porazil, dostal míčky s vytištěným lvem.

Cítila jsem se dost ve formě a když František zahrál ránu asi 20 centimetrů k vlajce, slyším pořád v uších to jeho „jestli dáš Hole in one, odstupuju z turnaje!“. A co myslíte? Ano! Poprvé a stále zatím naposledy, povedlo se mi hole in one. Škoda, že to z těch dámských odpališť není vidět, ale když jsem viděla ten jásot na greenu dvanáctky a odpališti čtrnáctky, bylo mi jasné, že se mi povedla věc, která dlouho nebude mít konkurenci. Den už vypadal, že nemůže být lepší.

Stále se nás drželo nádherné počasí a když došly všichni účastníci, začala jsem rozdávat lvy. Moc mě potěšilo, že se začala objevovat opravdu velká skupinka negolfových přátel, Katka udělala fantastický dort, Barometra upekla ten její dokonalý chleba a na narozeniny přijel i taťka, který mi s přípravou a focením pomáhal.

Dostala jsem jako dárek parádní kresbu, kterou si pro mě připravili mí Twitteroví přátelé a která mě jen těžko může vystihnout víc. Měla jsem velikou radost, že mi ji i všichni podepsali, protože vždycky, když se na ni podívám, tak mě chytne přímo za srdce. Vypadalo to na jediný zádrhel – chyběl jeden kamarád, který přislíbil účast. Čekali jsme na něj s podpisem, dortem i zahájením amatérské puttovací soutěže. Psali jsme mu, snažili se ho nějak dohnat, ale neměli jsme štěstí.

Začali jsme teda soutěž v puttování bez něj a doufali, že snad brzy dorazí. Když jsme byli v nejlepším a na cvičném greenu se dařilo, vzala Mili telefon.

To její: „COŽE?“ už mě bude mrazit do konce života. Ten pocit, že neslyšíte hovor, ale víte až do morku kostí, že se stalo něco strašného.

Jestli se do toho momentu celý den vydařil k dokonalosti, tak to její: „Keen je mrtvej“ ukázalo, jak všechna radost světa může být pomíjivá a nikdy nevíte dne ani hodiny, která vše zničí.

Bylo to pro mě velmi těžké se s tím srovnat, protože Honza byl kamarád, který do vašeho života vstoupí jako živel a vy víte, že život bez něj už nebude jako dřív. Proto jsem si nechala dokončení webu ročníku 2021 až takto na později, s odstupem času o tom dokážu trochu snáze mluvit a psát.

Carpe diem.
Dárek